sobota 23. září 2017

Ze soukromí: Porod

Ahoj,

hodně jste se mě ptali, jestli bude článek o porodu a o šestinedělí. Prvně jsem ho psát nechtěla, ale pak si říkám, proč ne, jelikož na porod vzpomínám moc ráda a jen v dobrém. Aspoň třeba některé z vás, která se porodu bojíte, pomůžu. 

V první řadě se mě neustále všichni ptali, jestli se porodu bojím a jak se připravuju atd... Takže tím bych i začala. Porodu, jako takového, jsem se vůbec nebála, protože jsem si říkala, že bolest určitě zvládnu - nebo takhle - MUSÍM ji zvládnout, protože se na miminko neskutečně těším. Bála jsem se spíš toho, aby byla maličká v pořádku, aby ji neublížili, když ji budou tahat ven nebo abych jí nějak neublížila já. 

Oficiální termín dle ultrazvuku jsem měla 4. 8., ten den se nic nedělo, ani pátého ráno. Pátého byla sobota, bylo venku tak krásně a já se cítila dobře, tak jsme se s manželem a s mými rodičemi rozhodli, že zajedeme na koupák, ať nesedíme doma :) Na ten den vzpomínám strašně ráda, protože to bylo moc fajn, seděla jsem si ve stínu pod stromem, ládovala se ovocem a užívala si toho krásného počasí :)

Poslední dny před porodem jsem bývala večer unavenější, tak jsme se kolem páté sbalili a jeli domů, navečeřeli jsme se a kolem sedmé večer mi začlo být nějak divně, tak šla do postele a že to zkusím zaspat. Samozřejmě to nešlo, měla jsem bolesti jak při menstruaci a stále se stupňovaly. Nechtěla jsem na ty bolesti myslet, zaspat nešly, tak jsme si s manželem pustili film. Kolem 23. hodiny se změnily menstruační bolesti v kontrakce, tak jsme pustili v telefonu aplikaci a začli je stopovat. Byly čímdál častější a bolestivější. Manžel neváhal, vzal sbalené tašky do porodnice a zanesl je do auta. Já si mezitím chtěla dát sprchu, abych zjistila, jestli jsou to poslíčci, nebo už opravdu rodím, ale ty bolesti se tak zvyšovaly a zrychlovaly, že jsem jen pustila sprchu a hned jsem lezla ven. Hodila na sebe první šaty, co jsem našla, na nohy nazula žabky a už jsme jeli. 


Cesta do porodnice nám trvá asi tak 5 minut, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Do porodnice jsme přijeli o půl 1 v noci. Když jsme přijeli, zazvonili na sestřičku, tak nás hnedka vzali na vyšetření, resp. mě, manžel čekal před dveřmi. Poslali mě se převlíct do porodnické košile a v tu chvíli se mi začlo chtít na velkou, takže jsem se vyprázdnila a klystýr nebyl potřeba (píšu to, protože se mě na to hodně lidí - ženských ptalo). Jak jsem se převlékla, natočili mi pásy a v těch bolestech se mě ptali na všechny otázky, i když jsem dotazník měla vyplněný dopředu. To bylo opravdu nepříjemné, jelikož v těch bolestech mluvit je fakt dost těžké! Po vyšetření jsem šla rovnou na porodní box, kam už zavolali i manžela. 

Sestřička nám ukázala, kde co máme a co můžeme využívat a řekla, že přijde za hodinu... V tu chvíli jsem si říkala: "to ještě za hodinu nebude po všem?" :-D Netušila jsem, že vždycky po hodině přijde ještě několikrát :-D 

Nejprve jsem zkusila míč, asi po vteřině jsem z něj zase slezla a šla jsem zkusit sprchu. Ve sprše jsem nakonec strávila tak 80% času. Vyšla jsem z ní vždycky jen když přišla sestřička natočit pásy a zkontrolovat mě. Vidíte, ještě se mě hodně lidí ptalo, jestli mi praskla voda, tak nepraskla. Museli mi ji prasknout. Praskli mi ji asi po třech hodinách, takže tak o půl 4 ráno a mezi těmi bolestmi jsem to asi nevnímala, tak ani nevím, jestli to bolelo :-D Každopádně od té doby mi tekla voda a zvýšila se bolest kontrakcí. Kontrakce byly tak silné, že jsem při těch nejbolestivějších i zvracela. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, že je tam se mnou můj muž. Určitě bych si nezvládla u pusy držet misku. Další věc, co hodně kamarádek zajímalo, tak jestli jsem si dala epidural. Tak nedala. Viděla jsem, že vše postupuje, jak má, nejsou žádné problémy, tak jsem to chtěla zvládnout bez něj. 

Když už se vše blížilo do finále, tak bylo ze všeho nejhorší to, že mě to nutilo tlačit, i když jsem ještě nesměla. Prodýchávat kontrakci a zadržovat tlačení - nejšílenější kombinace. Když už se to nedalo vydržet, tak jsem zavolala sestřičku, ta mě zkontrolovala a řekla, že mám vylézt z vany a jdeme tlačit.  Byla jsem šťastná, že už nebudu muset zadržovat to tlačení a hlavně, že už budu mít za chvíli maličkou v náručí. Samotné tlačení popisovat nebudu, ale manžel si ze mě dělá srandu, že jsem tak slušná, že i v těch bolestech jsem se doktorovi omlouvala :-D Nejprve jsem totiž tlačila špatně a pomáhala si mručením, což jsem nesměla, tak mě na to upozornil a já se jim začla omlouvat a říkat, že už to budu dělat správně :-D 

Až už lezla hlavička, tak první, co jsme od doktora slyšeli, tak větu: "už vidím hlavičku - a těch vlasů". :-D Tak jsme čekali pár chloupků, ale takovou vlasatici vůbec. Navíc se říká, že když čekáte vlasaté dítě, tak vás v těhotenství pálí žáha. Já žádné pálení vůbec neznám :) 

No a pak přišla obrovská kontrakce, já zatlačila ze všech sil a maličká byla na světě. Hnedka začla plakat, tak jsem byla neskutečně ráda. Jak mi ji dali do náručí, tak jsme se s manželem začli smát a brečet zároveň (mimochodem, jak to píšu, tak už zase brečím). Byl to neskutečně silný okamžik a v tu ránu jsem na nějakou bolest úplně zapomněla! Opravdu doslova! Horší bylo, když mi ji vzali, aby ji očistili, zvážili, podepsali atd.. Začli mě šít. To jsem už tu bolest vnímala a modlila se, ať už to skončí. Asi to bylo hlavně tím, že mi to přišlo strašně dlouhé a už jsem chtěla mít maličkou zase v náručí. 




Miuška se narodila 6. 8. 2017 v 5:44 ráno!

Až mě došili, malou mi znovu předali do náručí a nechali nás dvě hodinky na sále se s ní mazlit. Mezitím mi přinesli snídani, ale já jsem neměla vůbec hlad - to se divím, protože jinak jsem jedlík jako blázen. Nechtěla jsem vůbec jíst, ale manžel do mě dostal aspoň jeden rohlík. Po dvou hodinách ji odnesli na vykoupání, mě odvezli na pokoj a na pokoji jsme už čekali, až nám ji zase přivezou a už bude pořád s námi :)


Všichni se na Miušku chodili koukat kvůli těm dlouhým vláskům :-D Nedivím se, taky bych koukala...


Uff, asi nejdelší článek, co jsem kdy napsala ... a to jsem se nepouštěla do detailů :-D Každopádně jsem tím článkem chtěla říct, že pokud nemáte žádné komplikace a vše běží tak, jak má, myslete při kontrakcích a bolestech na to, že to za chvíli skončí a čeká na vás ta největší odměna!

6 komentářů:

  1. Mia je opravdu nádherná vlasatice. Porod jsi zvládla vcelku rychle, já rodila před deseti lety skoro 15 hod. Malý byl taky hodně vlasatý, na takové věci se nezapomíná, i když někdo tvrdí, že ano. Snad si ještě jednou prožiji něco tak emotivního a nádherného.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkujeme :) jojo, bylo to opravdu rychlé a jsem za to nesmírně vděčná ... Vzpomínám na porod jen v dobrém, protože jak říkáš, je to nádherný pocit!

      Vymazat
  2. S tím omlouváním za špatné tlačení jsem to měla úplně stejně, smáli se mi za to :-D Připadala jsem si strašně trapně, že mi to nešlo hned napoprvé, asi perfekcionismus? :-D Eliška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. přesně tak, měla jsem to stejně :-D myslela jsem si, že na tlačení není co pokazit ...

      Vymazat
  3. Skvělý článek! Já jsem ještě nerodila, ale sestra má už dvě děti a toho druhého měla těžký porod, kdy ji prý i nějak hodně tlačili na břicho a říkala, že to bylo dost bolestivé. Jinak to musí být skvělý pocit a ty vlásky jsou boží! BEAUTYPUSINKA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. no :( právě, když to neprobíhá tak, jak by mělo, tak je to horší :( já stále děkuju za to, že vše šlo tak, jak mělo a netrpěla jsem dlouho a hlavně, že teď na ten porod vzpomínám v dobrém :)

      Vymazat