úterý 24. října 2017

Ze soukromí: Pobyt v porodnici

Ahoj,

jsem tu s pokračováním... v minulém článku o porodu jsem skončila tím, jak nám Miu přivezli na pokoj.

Když nám ji přivezli, tak mě to opět rozbrečelo. Byla jsem tak dojatá a šťastná. Stále jsem nemohla uvěřit, že od teď už budeme všichni tři spolu. Že si už nemusím povídat s pupkem, ale konečně se s tím malinkým roztomilým človíčkem můžu i pomazlit! Celé ráno jsme se s ní mazlili nebo na ni jen tak zasněně koukali. Byl to úžasný pocit! Pak nám začali chodit návštěvy (rodina) a s každou návštěvou jsem zase dojetím brečela :-D


Bylo skvělé, že jsem první dva dny byla na pokoji sama a tím pádem mohly návštěvy za mnou na pokoj a nemuseli jsme chodit do jídelny. První den mi i jídlo nosili na pokoj, abych nemusela do jídelny. Ne, že bych byla tak líná, ale měla jsem tu ránu tak velkou a bolestivou, že mi chodit nešlo... vlastně nic mi nešlo :( O sezení nemohla být řeč několik týdnů a ležet jsem mohla jen v jedné poloze.

Než přišlo mlíčko, tak jsem brala utišující léky jak jen to šlo, ale popravdě moc nepomáhaly :( Když jsem začla kojit, tak už jsem léky brát nechtěla ... Bohužel jsem tou bolestí celé 4 dny v porodnici nespala. Myslím, že jsem celkově naspala 2 hodiny za ty 3 noci. Třetí noc navíc přišla krize.. asi i tím, jak jsem nebyla odpočatá, tak byla ta bolest čímdál větší a já se šourala po pokoji, po chodbě a bolestí brečela. Pak jsem si ale řekla, že si tím nepomůžu, akorát se budu vysilovat. Přestala jsem brečet, lehla si do postele a aspoň zavřela oči a odpočívala.

Jak už jsem zmínila, první dva dny jsem byla na pokoji sama a tak byl manžel celé dny s námi. Byla jsem ráda, že ty krásné okamžiky můžeme prožívat všichni spolu a zároveň to byla strašná pomoc. Především, když jsem potřebovala něco podat, donést nebo pohlídat maličkou, když jsem se šla sprchovat. Když už jsem u toho sprchování, tak jsem se sprchovala vždy, když jsem si zašla na záchod. Měla jsem strach, abych nechytla do té rány zánět a navíc mi to doporučovala sestřička. Sprcha byla skvělá i v tom, že jsem se první dny potila neskutečným způsobem. Pro mě, jako pro člověka, který se normálně téměř nikdy nepotil, to bylo něco nepochopitelného. Ale tyto dny tělo pracovalo úplně jinak. I v tom, že jsem neměla vůbec chuť k jídlu. Do jídla jsem se musela nutit. To se mi nikdy v životě nestalo. I když jsem nemocná, tak mám vždycky chuť k jídlu.

Co bylo ale úžasné, tak to byla Mia. Byla neskutečně hodná! V porodnici plakala jen jednou a to, když se šla poprvé koupat, pak už vlastně nikdy, vždycky jen roztomile kuňkla a to bylo všechno. V noci se po porodnici rozléhal pláč dětí, vlastně celé dny a noci probrečel i chlapeček mé "spolubydlící", která ke mně na pokoj přišla na poslední dva dny a Mia si vklidu spinkala nebo jen koukala. Byla úžasná i v tom, že počkala, než se objevilo mléko, takže jsem jí nemusela dávat žádný příkrm. Popravdě se ale nedivím, že byla z břicha najezená. Z toho množství jídla, co běžně jím, by byla najezená i dvojčata :-D


Abych to nějak shrnula.. s porodní bolestí jsem počítala a byla jsem na ni připravená, takže porod jako takový beru velmi pozitivně a vzpomínám na něj jen v tom dobrém. S čím jsem ale nepočítala, tak s tou šílenou bolestí po porodu a strašně mě překvapilo, jak dlouho jsem se dávala dokupy. Všechno ale samozřejmě přebilo to ohromné štěstí v podobě nejúžasnějšího stvoření v našem životě!

Pokračování v dalším článku, kde vám popíšu moje šestinedělí :)



2 komentáře: